Nákupy

20. srpna 2011 v 19:45 | Very |  My day - Very
K večeru 16. 8. jsem se vrátila z Kréty zpátky domů, do ČR. Přivezla jsem si mimo jiné spoustu zážitků a fotek. Ale o tomto až v jiném článku, který teprve připravuji. Dnes bych chtěla psát o něčem jiném. A o čem? O společenských tanečních střevících.




V září nastupuji do tanečních. Já vím, říkáte si: "Do tanečních jde až v záři a už teď shání boty! Ta je střelená!" Jenže musíte vzít v úvahu, že do tanečních je lepší mít boty rozchozené, umět v nich chodit a mimo jiné mít tenké vysoké podpatky. Navíc jsem usoudila, že bude moudřejší koupit si boty s plnou špičkou (dovedete si představit, jak to bude bolet i přes botu, když Vám partner - zvlášť, když má téměř dva metry - šlápne na nohu), plnou patou a páskem přes kotník (aby mi boty z nohou nepadaly - při tanci by bylo značně komické, kdybych se tam honila za botou!!!). A samozřejmě musí být černé, aby se hodily k alespoň většině šatů. I přesto si člověk musí všímat, půjde-li obuv k oděvu a doplňkům...

Netvrdím, že podpatky nenosím (Tedy poslední dobou ne, protože je teplo a dám přednost orevřeným sandálům, než střevíčkům), ale jsou hrubé a poměrně nízké. Proto by nemuselo být až tak těžké naučit se chodit na tenkých vysokých podpatcích. Přesto si netroufám představit, jak bude vypadat mé tancování v takových botách.

Když jsme dopoledne odjížděli z domu vstříc obuvnictvím v okolí, ani nás nenapadalo, že by nám nakupování jednoho páru bot mohlo zabrat celý den. Já do tanečních nechtěla, ale když už jsem se tam přes svou nevoli musela na naléhání rodičů přihlásit, usoudila jsem, že je to pro dívku mého věku důležité (ale nevím, tolik to neprožívám. Spíš jsem viděla šanci koupit si skvělé boty, která by se mi jinak nejspíše nenaskytla...) Proto jsem přemluvila prarodiče, rodiče i mladší sestru, ať mi dělají doprovod a módní poradce. Měla jsem to skvěle naplánováno. Já si vyberu dle svého vkusu. Rodiče pohlídají, aby boty ladily k oděvu, sestra si potrpí na módu, takže jsem byla lidná, že by mě spolužáci obvinili ze staromódnosti. A prarodiče? Jsou to babička a dědeček, tak proč je nevzít s sebou, že? V domnění, že za pár minut už budu hotová a pojedu domů, jsem s chutí vkročila do prvního obuvnictví a rozhlížela se po obchodě. Okamžitě mě jedny boty zaujaly. Ale měli je buď o číslo větší, nebo o dvě menší. Neseděly mi. "OK. Žádná věda. Byl to první obchod." mávla jsem nad tím rukou a s elánem jsem se vydala dál.

Za hodinu jsme měli proběhlé veškeré obuvnictví v mém rodném městě a co myslíte? Nikde žádné taneční boty! Až jsem měla pocit, že tohle už se ani nevede. Trochu otrávená, že vše nejde podle plánu jsem souhlasila, abychom se jeli podívat i do Ostravy. Když nad tím tak přemýšlím, na druhou stranu jsem byla nadšená, že se podívám i do jiných, pro mě dodneška neznámých, obchodů.

Jenže ani po třech hodinách srávených neustálým hledáním oněch princeznovských bot jsem začala ztrácet naději. Sestra pofňukávala, že ji bolí zraněné koleno. Prarodiče vypadali znaveně, maminka kulhala, protože ji poranili nohu na letišti a tatínek začínal být nevrlý. Celá znervóznělá jsem raději mlčela a modlila se, ať konečně najdeme ony vytoužené lodičky. A konečně! Vešli jsme do obchodu, jež se jmenoval... Hmm, to první jméno nevím, to druhé bylo Garfield. Tam byly. Úžasné černé lodičky. S plnou špičkou, plnou patou a páskem přes kotník. Špička byla matně černá i leskle černá. Vypadalo to jako stuhy. Byly prostě nádherné. Jako pro Popelku. Tatínek mi pomohl najít vhodné číslo a já se dala do zkoušení. Byly perfektní, jen jeden drobný, ale podstatný problém. Odíraly mi nohy nad patami. Představte si, že bych v nich musela vydržet tancovat dvě a půl hodiny týdně. Ne, to by nešlo. Náhle si nás všimla prodavačka. Naštěstí se nám podařilo najít o číslo menší. Skvěle, už mě neodíraly. Jenže ouha. Tlačily na malíčcích. To by nebyl problém, kdyby ty boty byly kožené, jenže nebyly. Kůže by trošku povolila a já bych měla vystaráno dokud bych nepotřabovala boty bílé barvy. Ale to bych nebyla já, kdybych neměla pech. Boty byly jen částečně kožené a zrovna špička byla z umělé hmoty. Neroztáhne se. Měla jsem dojem, že se zblázním. Poslední obchod, poslední boty. A ne jen tak ledajaké, dokonalé boty a stane se toto!!!! Všichni jsme už byli značně otrávení. Zvlášť po této nešťastné příhodě. S tímto typem bot souhlasili všichni. Uměla jsem v nich chodit a zároveň měly vysoké podpatky, což se hodilo. Můj taneční partner má témř dva metry a já jsem vysoká jen 166 cm. Když jsem na nohou měla ony dokonalé střevíčky, viděla jsem tatínkovi do očí bez jakýchkoli sebemenších problémů a on je 176 cm vysoký. Když tak nad tím uvažuji, to znamená, že ty podpatky musely být alespoň 10 cm vysoké! Divím se, že jsem se nezabila, když jsem procházela uličkou mezi policemi, abych zjistila, padnou-li mi.

Nakonec jsme navštívili ještě jeden obchod, kde byly snad dva páry společenských bot a ani zdaleka nepřipomínaly ten typ, který jsem potřebovala. Maminku nakonec napadlo, že další den zajedeme do Polska. Což mělo být dnes. Ale nebylo, jelikož se přes noc objevily nějaké zdravtní problémy. To mě trošku mrzí, protože teď už bych mohla mít boty a nemusela bych si lámat hlavu, jestli je vůbec seženu... Dohodli jsme se, že pojedeme někdy příští týden. Doufám, že to tentokráte vyjde.

Když jsem rodičům zdůvodňovala plnou špičku (partner mi šlápne na nohu a já budu mít polámané všechny kůstky), maminka namítla, že i já můžu šlápnout na nohu jemu. "To samozřejmě ano." přikývla jsem. Než jsem stihla říct cokoli dalšího, pokračoval tatínek: "Miláčku, ty to nevíš? Když šlápne tanečník partnerce na nohu, je to JEHO chyba. Když šlápne tanečnice partnerovi na nohu, je to JEHO chyba. Když pár upadne, je to JEHO chyba. Když se stane cokoli, co nemá, je to JEHO chyba. Jelikož ON tanečnici vede." To mi dodalo odvahy a všichni jsme se zasmáli. V tom případě já nic nevyvedu. Za vše bude moct můj ubohý spolužák, který mi bude dělat tanečního partnera. Oplatím mu všechna příkoří, která jsem kvůli němu musela vytrpět ve škole. Přesto to vždy bude jeho chyba. Hůř, že já se naučila vést a být svérázná. On je taková cácorka. Jsem zvědavá, jestli se mi podaří udržet "kázeň" a nechám vést jeho. Bude to náročný oříšek. Přejte mi štěstí... Mrkající

A co vy? Chystáte se do tanečních? Již jste si tanečními prošli? Nebo máte jiné, podobné příhody? Podělte se s námi o ně. A co říkáte na mé nevydařené nákupy? Tolik štěstí mám snad jen já. Smějící se Ani bych se nedivila. Mějte se hezky, užijte si zbytek prázdnin a zažijte spoustu legrace (stejně jako já). Vaše Very. Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama