Návrat do Ústavu

1. září 2011 v 11:45 | Very |  My day - Very
V České republice se dnes začalo chodit do školy. Některé šťastnější děti a mládež dostali ředitelské volno a nastupují až zítra, nebo dokonce v pondělí 5.9. S mým štěstím snadno odhadnete, že já mezi ty šťastlivce s prodlouženými prázdninami nepatřím. A jak vlastně vypadal můj návrat do školy? Začněme hezky od začátku.


Základní škola

Před pěti lety jsem se rozhodla vyzkoušet si přijímací zkoušky na šestileté gymnázium. Nebudu Vás zatěžovat přesným názvem mé školy, jelikož si ho sama ani pořádně nepamatuji. K mému nemalému překvapení jsem uspěla a umístila jsem se i na docela pěkném místě v žebříčku uchazečů. Nastalo dilema - mám opustit základní školu a studovat na gymnáziu, nebo raději zanedbat svůj úspěch a zůstat v momentálním "Blázinci" (jak jsem naší škole s oblibou přezdívala). Není těžké uhodnout, že po krátkém vnitřním boji jsem se stala "bažantem" na gymnáziu, všeobecně známém pod neblahým, ale vhodným názvem "Ústav" - milá přezdívka, obzvlášť, když někomu sdělíte: "Jdu do "Ústavu"..." Nemyslete si, že si o Vás myslí něco hezkého...

Všemi milovaný "Ústav"

Tento rok nastupuji již do čtvrtého ročníku, což je druhý ročník střední školy. Po dvou měsících není nic snadného vyznat se v něm, protože má velikost menšího letiště. Na internetu sice má být rozmístění tříd, ale letos profesoři a jiní zaměstnanci školy zřejmě stávkovali, jelikož na webových stránkách "Ústavu" se doposud nic neobjevilo. V tom případě mi nezbývalo nic jiného, než vyrazit do školy dříve. A zvlášť pokud si chci sehnat dobré místo ve třídě. Den předem jsem přemluvila tatínka, aby mě vzal s sebou, když pojede do práce. Sice zprvu vtipkoval, že ho do školy nepustí, aby mě mohl odvést do třídy a odmítal, ale nakonec povolil a dnes mě do školy odvezl na sedm. Vešla jsem do vstupní haly a konečně nalezla vytoužený plánek. Není nic snadného zorientovat se v něm po dvou měsících, kdy jsem školu téměř nezahlédla. K mému nemalému úžasu jsme měli třídu na stejném místě, což se stalo poprvé za celé čtyři roky mého studia v "Ústavu".

Vydala jsem se tedy mezi šatnami rovnou do cely. Napadlo mě zkontrolovat, jestli někdo není v šatně, že bych nemusela jít sama. Ejhle, to bych se musela dívat do šaten pro čtvrté ročníky! (U nás v "Ústavu" se totiž šatny posunují dle ročníků.) Naštěstí jsem si to uvědomila o něco dříve, než jsem do šatny vstoupila. Raději jsem již ani na chviličku nezaváhala a vyrazila jsem dlouhou chodbou ověřit údaje v plánku.

Po několika málo minutách jsem úspěšně našla oddělení "Ústavu", které se již hemžilo mými spolužáky. Nevěřili byste, kolik lidí ve třídě již bylo. Zatímco během školního roku tou dobou ve třídě není naprosto nikdo, dnes už tam byla většina mých spolužáků. Mé místo bylo k mé radosti ještě neobsazeno, proto jsem si okamžitě "nastěhovala" věci (v podání drobné pěkné kabelky) na lavici. Vzápětí jsem se pustila do předlouhých rozhovorů s přáteli.

Nastala osudná hodina - přesně osm - a jak je zvykem, náš profesor přišel i první den pozdě. Oznámil nám, že jakkoli se budeme snažit, ze třídy nás může pustit až za čtyřicet pět minut. Všechny nás čekalo mučení v podobě výkladu našeho pana třídního. Poučení o školním řádě, seznámení se s rozvrhem, poučení o bezpečnosti,... Zkrátka takové ty obvyklé věci. Nakonec nám rozdal omluvné listy a nechal nás podepsat papír jako potvrzení, že jsme byli poučeni. (Což v podstatě nemohl podepsat nikdo, protože nikdo ho neposlouchal. Smějící se) Nebyla by to moje třída a můj život, kdyby se nezjistilo, že naši noví profesoři na různé předměty jsou přesně ti, které mám v "oblibě". Ale to už nezměním, takže doufám, že nebudou tak strašní a já s nimi (nebo snad oni se mnou?) těch deset měsíců vydržím.

Pro všechny bylo neuvěřitelně namáhavé vydržet čtyřicet pět minut sedět za stolem a poslouchat, jelikož jsme to nedělali ani před prázdninami. Proč teď začínat? Po nekonečně dlouhé době kárání a poučování se ozvalo vytoužené zvonění a většina mých spolužáků, jak už měli ve zvyku (staré zvyky se těžko odnaučíš), vyrazilo ke dveřím bez vyzvání. Profesor zakroutil očima a oznámil nám, že můžeme odejít. Jenže to už ve třídě zůstalo asi jen pět žáků.

Cestou z "Ústavu" jsem se s některými spolužáky stavila v kavárně-cukrárně a objednala si skvělou kávu (já kávu moc nepiju, ale na nic jiného jsem neměla chuť a když už jsem s nimi šla, něco jsem si dát musela). Domluvila jsem se také, že odpoledne vyrazíme do kina na nový československý film, tak jsem upřímně zvědavá, co se z toho nakonec vyvine.

A jak jste si vy užili svůj první den ve škole? Nebo jste jeden ze šťastlivců, kteří školu navštíví až později?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 50Dominika 50Dominika | 1. září 2011 v 21:01 | Reagovat

HAha myslím že šťastie mám ja... škola mi začína 5.9 ale myslím si že si urobim voľno a zájdeme s kámošmi do mesta...:)))) al. sa možno stavím na 5 minut ve škole...:DDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama